O Haljaruně
...a všech nejdivější ze zálesí Chlumčané v huních a kožešinách, k kosmatých čepicích, z hrubými oštěpy a těžkými mlaty. A mnoho psů vedly na svorách, vlčí, zlé ovčácké i hrubé vlkodavy. Jiní nesli na ruce, na rameni dravé ptáky, sokoly, krvestřeby, rarohy, káňata bělozory.„Staré pověsti české“
Haljaruna - s mrtvými hovořiti
Haljaruna je vizigótský výraz pro čarodějnici. Je to ta, která hovoří s mrtvými. Je pravděpodobné, že v pozdějších křesťanských dobách dostal tento název hanlivý nádech ve smyslu „pekelnice“. Halja je bohyně mrtvých, ale též název pro zásvětí a jeden z devíti světů germánské kosmologie. Ariánští křesťané tak později počali podle Wulfilovy bible /4.století/ označovat peklo. Runa znamená šepot nebo tajemství. Též je to název pro jednotlivé znaky magického písma starých germánů.
Žili v nepřístupných oblastech hor a hlubokých lesů. Příkladem pro přežití jim byly vlčí smečky, s nimiž sdíleli teritorium i obživu. Na rozdíl od zemědělských kultur vlci nebyli jejich konkurenty. Byli to jejich učitelé, průvodci a nakonec i božstva. Tak jako vlci toužili být nedostižnými lovci, moudrými znalci lesa, vytrvalými běžci, milujícími rodiči i dokonalými zabijáky. Toužili opětovně splynout se zemí a o to víc se vzdalovali chápání pozvolna se rozvíjející civilizace.
Přesto se občas objevovali v lidských sídlech, kde směňovali své úlovky nebo vyráželi na loupeživé výpravy.
Občas se objevovali spolu se svými čtyřnohými průvodci v řadách vojsk, kde budili nedůvěru i děs jako stopaři proslulí svou nevpočitatelností,
či ti kteří spouštěli stavidla prvotní hrůzy vrhajíce se v krvavé předehře před vlastním šikem do řad nepřátel.
Muž vedle ženy, žena vedle polodivoké šelmy. Nedělali v tom příliš rozdíl. Tak jako ve vlčí smečce není příliš rozdílů mezi samcem a samicí.
Rychlejší a pružnější samice jsou obvykle těmi které nadeženou kořist, na kterou pak zaútočí samci se svými robustně stavěnými těly.
Jejich život byl právě takovým, jakým obdařili prastaří bohové v prvopočátcích všechny tvory.
Jedním z důvodů existence Haljaruny je výchova a výcvik ne jen zvířat, ale též lidí. S klasickým výcvikem který můžete vidět na kynologických cvičištích to asi nemá mnoho společného, i když i tam někteří naši příslušníci docházejí. Se zvířaty pracujeme na základě jejich přirozených instinktů a předpokladů, nikoliv drilu nebo donucování. V podstatě jde o činnost jako s polodivokými zvířaty/kterými vlčáci do jisté míry stále jsou/. Členové se snaží zvládat extrémní a zátěžové situace a osvojovat si mnohé polozapomenuté dovednosti. Může to do značné míry připomínat přípravu na život v postkatastrofickém světě, bez civilizačních vymožeností. Možná lze mluvit o návratu ke kořenům. Součástí je též bojový výcvik, nácvik přežití, studium zapomenutých řemesel, ekologické uvědomění a posilování psychické odolnosti. V této celistvosti není vynechávána ani oblast duchovní sféry. V mnoha směrech máme to štěstí, že můžeme postupovat v souladu s radou i pomocí těch nejzasvěcenějších znalců daných oborů v naší zemi. Některá naše zvířata jste mohli vidět též ve filmech nebo televizních inscenacích a pohádkách.