výňatek ze studie „Contemporary European Heathenism“
Skriptorium
Žeňte na ně úprkem, prudce, aby byli zdrceni pod vašima nohama jako osení krupobitím. A psy vypusťte, ať se nachlemtají jejich krve, a ptactvo pusťte na postrach, rozplašte je jako holuby.„Staré pověsti české“
Vlčí kult v současnosti
Vlčí kult ve starých dobách byl rozšířen téměř ve všech kulturách Evropy. Je jen logické, že národy, které se setkávali s vlky se časem začali obracet i k vlčím božstvům. Toto se týkalo zejména společností loveckých. Jako několik výmluvných příkladů můžeme uvést vlčí kult v Arkádii, u Dáků, v severní Evropě či u východních Slovanů. V germánských společnostech se vlčí kultické narážky vyskytují zejména v severských textech z doby vikingské, ale je pravděpodobné na základě religionistického a etnologického rozboru, že jeho kořeny sahají hlouběji, zřejmě až do neolitu. Vzhledem k neexistenci centralizovaného germánského náboženství a k faktické roztříštěnosti lokálních kultů, které se měnily od místa k místu, je obtížné snažit se dojít k poznání starých kultů cestou archeologie. Mnohem průkaznější je fenomenologická religionistická analýza, která (podobně jako srovnávací jazykověda) je schopna s velkou měrou pravděpodobnosti rekonstruovat i takové podoby kultu, které jinak nemáme dochovány. Naopak velmi polemicky se soudobý vlčí kult vyrovnává se staršími a religionistickým bádáním již dávno překonanými teoriemi animismu, dynamismu či totemismu.
Vlčí kult, tak jak je praktikován nyní, vychází svým těžištěm ze skandinávských (staroseverských) písemných pramenů, které ovšem vzhledem k jejich pozdnímu zápisu křesťanskými autory používá s určitou mírou kritičnosti. Velmi výrazně jsou v náboženské praxi reflektovány výsledky fenomenologické religionistické práce jak na širší obecně indoevropské úrovni, tak na více specifické kultovních dokladů z období 1.-3. století křesťanského letopočtu.
Liturgickým jazykem obřadů je stará gótština, doložená a částečně rekonstruovaná podle dochovaných literárních památek s použitím výsledků bádání srovnávací jazykovědy. Vhodnost užití gótského jazyka je dána zejména tím, že jde o jediný známý a dochovaný germánský jazyk, jehož původ lze právem předpokládat nejméně v období kolem 2. stol. křesťanského letopočtu, které je rozhodující pro religionistickou analýzu kultu. Nikoliv nepodstatným faktem je i předpokládaná přítomnost gótsky hovořících obyvatel na našem území, podobně jako v různých historických dobách na většině Evropy. Zároveň je gótština dochována ve své historické původností a nevykazuje přímé propojení s žádným v současnosti žijícím jazykem a nevykazuje ani přílišnou rozrůzněnost dialektickou.
Tak jako byli staří Germáni v plodném styku s různými kulturami (např. díky obchodu s jantarem a trvalými styky s Římskou říší) a zcela přirozeně přijímaly vlivy jak filosofické, tak hmotné a kulturní, tak i vlčí kult současnosti nechce zůstat umělou „pseudodobovou“ rekonstrukcí, ale chce reflektovat stav a potřeby soudobého člověka a společnosti, ale zároveň i věrně reprodukovat dvoutisíciletou tradici. V celistvosti vlčí kult reflektuje odkaz předků, kteří naše území kdy obývali, tedy nevymezuje se čistě na jedno jediné etnikum, spíše prochází etnickými hranicemi napříč, tak, jak je to ostatně o vlčím kultu známo i z dob antických. Přirozeně je ovšem etnicita samotná důležitější veličinou než v několika posledních stoletích civilizačně vymezené politické hranice jednotlivých státních celků, tudíž je v rámci řečené hermeneutické interpretace religionistického materiálu čerpáno i z dokladů a nálezů nacházejících se mimo naše území, které jsou kriticky poměřovány s rekonstruovanou podobou kultu.
Gótština
Při sakrálních činnostech je někdy dobré použít jazyka, ve kterém byly naše božstva v pohanské éře uctívána po dlouhá staletí. Rozhodně nemáme obavy, že by byl nějaký jazyk, pro bohy a bytosti devíti světů srozumitelný více než jakýkoliv jiný. Stejně jako lze stejně dobře hovořit k bohům beze slov. Důvod je ale docela jiný. Dávné jazyky naplňují volání k bohům a modlitby posvátnou esencí, vytvářející most zkrze něž je možné cítit spojení s těmi kteří zde byli před mnoha staletími a po nespočetná pokolení nazpět v čase, vzývali naše bohy. A pokud se někde tisíce bytostí po dlouhý čas obraceli k bohům ve svých jazycích, pak jsme přesvědčení že duch ve znovu vyřčených slovech znovu ožije i když ty kteří je vyslovili naposled již dávno pokryl prach. Možná není od věci připomenout příklad z křesťanského prostředí kde dodnes u některých společenstvích probíhají bohoslužby v Latině, klasické Řečtině či Staroslověnštině, což jsou taktéž již velmi dlouho mrtvé jazyky a zvláště poslední z nich vznikl především jako jazyk sakrální.
U mnoha skupin ve světě vyznávajících Severní tradici, se těší velké oblibě Staronorština, která se velmi podobá jezyku jimž se dnes mluví na Islandu. Obliba Vikingů u dnešních pohanů je jasně dána tím, že se jedná o jednu z posledních poměrně dobře dochovaných pohanských kultur. Ač například pobaltští slované, vzdorovali christianizaci o více než tři staletí déle, díky svému zuřivému odporu byla jejich kultura utopená v krvi křížových výprav a tak toho v paměti lidstva o nich příliš nezbylo.
Vlčí bratrstvo zvolilo za svůj sakrální jazyk Gótštinu. Vzhledem k tomu že Gótové obývali v různých obdobích takřka celou Evropu, malou Asii a dokonce část z nich skončila v Severní Africe, jsme přesvědčeni, že téměř každý z nás v sobě nosíme odkaz dávno zmizelého národa. Gótové mizí v dějinách někdy okolo 8. století kdy se rozplynuli v Germánských královstvích a muslimských kalifátech, a s nimi mizí i jejich jazyk. Na rozdíl od jiných starých germánských jazyků, je Gótština uschlou větví, která se dále již nerozvíjela a tudíž nemá žádné následovníky z nichž by vyvstal některý z dnešních jazyků.
Za uchování Gótštiny, vděčíme poněkud paradoxně, jak už to bývá, křesťanským misionářům. Ariánský biskup Wulfila, který byl sám Gót, přeložil Nový zákon (dochována do dnešní doby jsou asi dvě a půl Evangelia) z Řečtiny do svého rodného jazyka. K tomuto účelu vytvořil vlastní písmo, u kterého se inspiroval řeckou alfabetou a runovým futharkem. A tak díky Wulfilovi bylo možné zrekonstruovat dávno mrtvý jazyk, který se teď vrací tam odkud jej chtěl svým nesmrtelným dílem vyvést. Do temnot lesů a pohanských svatyní.